Kdo z vás by si nechtěl vybudovat civilizaci podle svých představ? Děti z turistického oddílu TOM Bobři Úštěk dostaly příležitost. Těžily suroviny na stavbu domečků, do kterých mohly nakupovat dělníky a nářadí pro umožnění další a efektivnější možnosti těžby. Ovšem čím více dělníků, tím více bylo náročnější je živit, a čím více domečků, tím větší byla daň z nemovitosti, takže nesměly zapomenout na těžbu surovin, které zrovna nebyly potřebné pro stavbu domečku jako třeba ryby, obilí, zlato a diamanty. Čtvrtinu území, kde si skupiny budovaly svou vesnici, měly v pronájmu od krále, který jim uděloval daně podle úspěchů v plnění jeho úkolů. Jedním z prvních úkolů bylo dostat vodu do své vesnice, protože voda je základ. Skupiny musely v kopci najít jímku, označené místo, do které pomocí ešusů nalévaly vodu a snažily se rychle vybudovat koryto, ve kterém dostaly vodu za danou značku. Měřily síly v různých soutěžích, některé byly zaměřené na rozdělání a udržení ohně, i když jim ho protivníci zhasínali.  Jindy se snažily pobavit svého krále jako akvabely. Pak se dostat co nejdále na plachtě, na které byla vrstva slizu a jejich soukmenovci se je snažili poslat do bodovaného území. Budovaly si lanové lávky, které jim usnadňovaly pohyb při jejich putování. Jak už to ve středověku bývá, tak se musely utkat i s drakem, ovšem ne všem se chtělo vstávat okolo půlnoci. Ve finále těm, kteří byli ve stavbě vesnice nejúspěšnější, král věnoval celé území, protože věděl, že tato skupina bude velmi dobře prosperovat a to zajistí plnější královu pokladnici.

    14 dní, které spolu děti tráví na táboře, není vždycky jednoduchých. Nastanou konflikty, menší hádky, stane se, že je někdo na někoho naštvaný. Svým pocitům a emocím mohli dát všichni prostor na večerním nástupu, kde si mohli dávat jednu ránu za druhou, nebo věnovat pohlazení, samozřejmě jen symbolicky. Každý si vyrobil a namaloval svého emoka, dřevěný kůl, který pak dal na zahrádku emoků. Při večerním nástupu měl každý volbu, jestli udeří nějakého emoka palicí anebo jestli ho pohladí. Každý pak mohl přemýšlet, co ten den udělal špatně a proč dostal tolik ran anebo si naopak mohl říct „jsem fakt dobrej".

    Táborů jsem již zažil hodně, ale nikdy se mi nestalo, že by nám počasí přálo tak, aby z nebe nespadla ani kapka. Až letos, když jsme chtěli mít něco společného s vodou, jsme ji museli vyhledávat výhradně v přehradě, nebo hrát bitvy na polévání, vodní bomby létaly vzduchem neustále. Co víc si přát. Snad jen, aby přibývalo tomíku, kteří by si mohli tábory užívat tak jako my. Našemu nejmladšímu členu byl teprve 1 rok.

Jarda

Autor: Jardaaa Vydáno: 8.10.2013 17:48 Přečteno: 1952x Hodnocení: 2 (hodnoceno 7x)

Formát pro tisk

Uživatel